Maminku už dávno nemám
Jak se k Vnoučatům dostala jejich ředitelka a jednatelka Zlatka Sutnerová? Vyzpovídala jsem ji za vás. 🙂
Vždycky mne trápilo, že v Aši nefungují sousedská setkávání. Obyvatelstvo města se hodně změnilo a my staří Ašané nemáme možnost se potkávat jako tomu bylo dříve. Přistěhovala se spousta lidí pracujících v Německu, kteří k Aši nemají žádný vztah a ani zdravotní situace poslední doby setkávání nenahrává.
Nadchla mě možnost pracovat v projektu, který měl setkávání lidí podporovat. Nakonec se ukázalo, že se projekt ubírá jiným směrem.
Tím, že jsem přišla o rodiče poměrně brzy, víc jsem měla potřebu starým lidem pomáhat a zpříjemňovat jejich dny. Díky personálu v Carvacu jsem prožila nejemotivnější předvánoční chvíle při rozdávání maličkostí seniorům. Kdo to nikdo nezažil, neumí si představit, jak mýdlo nebo čokoláda dokáže rozplakat člověka, který už tří roky nedostal vánoční dárek. Přiznám se, že když jsem vyšla z druhého pokoje, musela jsem rozdýchat nával emocí. Přístup sestřiček mě neskutečně překvapil. Jejich empatie, trpělivost, lidskost a stálý úsměv.,….. a najednou jsem věděla, že právě toto je ta správná cesta. A už to jelo (-:
Baví mě zapálení ostatních vnoučat, která se přidávájí a už nejenom na Vánoce. Tvoří se ve školkách, pečou se perníčky, vymýšlí se dárky a programy. Připravují se osobní setkání, jakmile situace dovolí, chystají se výlety, koncerty.
Práce mě naplňuje tak, jak jsem si představovala a těším se na každý další impluls od dalších vnoučat.
